Také to pořád děláte? Jak změnit věčné obviňování dítěte: Zkuste to otočit kouzelným slůvkem JÁ

„Proč jdeš tak pozdě? Kolikrát ti to musím říkat? Jde mě z tebe porazit! Musím se opakovat? Proč mě neposloucháš? Co děláš? Přestaň s tím! Děláš to schválně?“
Ve výchově jsou tyto věty věčné, měly by je vytesat na památník pro matky. Jenže takové jsou proto, že jsme my, matky, věčně – stejné. Od generace po generaci.

Všimněte si, jak se rády vymlouváme na třetí osobu – to není hezké, to se nedělá, teta se ti bude smát… Řešení je přitom snadné, ačkoli výsledky se dostaví trochu později. Stačí přijmout slůvko „JÁ“. A sebe!

Matky mají pocity, to ví každý. I otcové. Dědečci, babičky, tetky, přátelé. Proč o nich tak neradi mluvíme? Proč se tak těžko přiznáváme, že nám někdo ublížil? Myslíme si, čím méně ze mě uvidí, tím menší šanci bude mít ublížit mi. Ok, jde-li o přístup k cizím lidem. Ale naše děti cizí nejsou. Co to všechno znamená?

Každý to vidíme jinak
Znamená to výše zmíněné věty přeformulovat a použít při tom slovíčko JÁ. Začít mluvit ne o třetí osobě, ale o sobě. Psychologové tuto metodu používají a doporučují ve výchově i manželských poradnách.

Jde o JA prohlášení, ve kterém se před dítětem otevřeme a budeme mluvit o pocitech, které v nás vyvolává právě prožívaná situace – ao situaci, jak ji vidíme my (protože děti ji vidí svýma očima, ne našimi). Děti neznají, co v nás jejich dovádění vyvolává. Nevědí, že kouzelný zámek a farmy kolem něj my považujeme za „bordel“. Jelikož se k němu plánují vrátit i druhý den, neřeší ho – zatímco nás přivádí nepořádek do nepříčetnosti.

Třetí osoba neexistuje
Je pro ně přirozené plísnout kamaráda po ruce, když jim chce vychmatnout tak důležitý arzenál pro výstavbu pískového labyrintu. Ani je nenapadne, že se kvůli plísnutí strhne mezi maminkami u hřiště hotová bouře.

A přiběhnou-li k nim jejich matky křiče a obviňujíce je, jak nepěkné věci dělají, jak jsou zlí, nevychovaní, jak se to nepatří, bouře je vyděsí místo poučí. Je to tak důležité, ptají se sebe. Proč? „Nepatří se“ nestačí. Je to neosobní.

Jedná se o přebírání odpovědnosti, ne obviňování
JÁ prohlášení znamenají, že za své pocity a reakce (rozhořčení, hněv, strach, hanbu) z konání dítěte převezmete zodpovědnost. Navíc učíte děti udělat to samé – a zároveň jít si za tím, co chtějí, po čem touží, co potřebují. Učí je to pracovat s lidmi, převzít kontrolu místo poučovat je a obviňovat (například za nezdary). Děti se naučí postavit se za sebe, svou volbu, sny i důsledky.

Příklady JA prohlášení
„Nelíbí se mi nepořádek, co jsi udělal. Jsem unavená a rozzlobená, když ho uklízím sama. Nevládnu a potřebuji si odpočinout. Pokud mi pomůžeš uklidit ho (potřebuji, abys ho uklidil a já ti můžu pomoci), budu méně unavená a tak budu mít více energie hrát si s tebou/kreslit s tebou.“

„Když používáš ošklivá slova, cítím se smutná a ubližuje mi to. Mám raději milá slova, nebo taková, která vysvětlují, proč si tohle o mně myslíš…“

„Nelíbí se mi, když používáš ruce k řešení problému se svou kamarádkou. Lekla jsem se. Líbí se to tvé kamarádce? Co myslíš, jak se cítí? Potřebuji, aby ses zastavila, nadechla, počkala a potom použila slova, kterými ten problém snáze a mírumilovněji vyřešíš.“ (Výběr slov závisí na věku dítěte.)

Mezi řádky JÁ se píše…
Prohlášení s „JA“ vedou k pozitivní komunikaci, porozumění a zlepšení vztahu s dítětem (nebo partnerem). Důležité je umět identifikovat pocity, které v nás jednání dítěte vyvolalo – například za hněvem se může skrývat strach nebo hanba (pokud mi nedáš vědět, že přijdeš pozdě, cítím se vystrašená, smutná, jako by ti na mně nezáleželo, že doma umírám strachy) .

Dále je důležité umět je nahlas vyslovit a tedy přiznat si je a přiznat se k nim. Nakonec je třeba vysvětlit situaci (jde o to, že víš, že přijdeš pozdě, ale nedáš mi to vědět), která je vyvolala a tedy se stala problémem, popsat, jak to vidíte vy, a nakonec, chcete-li, hledat společně řešení nebo vyslovit , co potřebujete, aby se neopakovaly vaše pocity (pokud příště budeš vědět, že přijdeš pozdě, mohl bys mi zavolat?). Tím poskytnete dítěti prostor, aby za své jednání přebralo zodpovědnost (a příště zavolalo).

Stressed young woman grab head while sitting with son schoolboy at table with textbooks and notebook and studying difficult online homework

Vytiskněte dětem obrázky pocitů
Pokud se necítíte komfortně, ale chcete s tím začít – začněte dítětem. Pokud ho uvidíte rozzlobené, popište jeho pocity, tím je potvrdíte a malým dětem odhalíte, popište situaci a možné řešení.

Pokud děti emoce popsat neumí, vytiskněte jim tvářičky a pod ně popisky (smutná tvářička – SMUTEK), vytiskněte obrázky, které vyjádří, co potřebují (ojmout, chvilku o samotě, dýchací cvičení, dupání nohama, ticho). Učit se tak budete společně.

Latest articles

Similar articles

Subscribe to our newsletter

Instagram